Píšu

Ženské časopisy jako zbraň

Je to už nějakou dobu, co jsem vyhazovala solidní kupičku časopisů pro holky, které následně přešly v časopisy pro ženy. Nejdřív zrušili Top dívku, potom zrušili Dívku, nějakou dobu jsem skládala Joy a pak jsem skončila u časopisů Žena a život. Nějaká ta reklama, nějaké líčení, oblečení a pár článků. Něco psychologie a komerční ezoterika, něco fejetony a sloupky o ženských a o dětech. Je to takových těch vyhozených padesát korun na zahnání nudy. Ale přece jenom mám ten dojem, že bylo pár věcí, se kterými mi ty časopisy pomáhaly.

Na kvalitě (ne)záleží

Jo, bude to znít hnusně. Ty redaktorky si to nezaslouží. Ale s ohledem na to, co jsem v těch časopisech nacházela, se mi daleko snadněji psaly moje články. Sebeláska povrchně z rychlíku, kosmetika a trochu dotek žurnalistiky podle toho, kdo zrovna ten fejeton psal. V takových tiskovinách nikdo neřešil raketovou vědu a dokud jsem se takovým tiskem obklopovala, nepřišlo mi divné psát podobným způsobem. Moje výsledky byly povrchní a z rychlíku, ale co jsem tehdy mohla čekat?

Tisíc tváří ženy

Myslím si, že dnes to mají děvčata komplikovanější. Instagram servíruje celkem jasně určenou představu o tom, jak by měl ženský make-up vypadat. Já jsem si za tu dobu vystříhla a schovala daleko víc možností, jak se dá člověk upravit a dlouho jsem z toho čerpala. Zároveň když jsem se nedávno dívala na české influencerky ve valentýnské kampani od Milky, zjistila jsem, že mezi neudržovanou ženou a upravenou ženou je dost rozdíl, i když ani jedna nemusí mít nutně na obličeji vůbec žádné šminky.

Můj první blog

Jeden článek v roce 2007 v Dívce může za to, že jsem v září toho samého roku vyzkoušela blog.cz – blogovací platformu, která to oficiálně zabalila v srpnu 2020. Založila jsem si tam aspoň miliardu blogů a na jedné kapele jsem tam trénovala blogování. Nedopadlo to zas tak zle a vlastně jsem od té doby psát ještě nepřestala. Naučila jsem se tam kódovat a ohýbat si kód stránek (tehdy toho na naklikávání ještě moc nebylo) a z toho čerpám teď při úpravách CSS. S láskou vzpomínám na tu komunitu, kterou jsme tam měli a musím se přiznat, že mi místy chybí. A upřímně musím říct, že kdybych ten časopis tehdy nečetla, nejspíš s blogováním ani nezačnu.

7 komentářů u „Ženské časopisy jako zbraň“

  1. Čerf říká:

    Já myslím, že by si tvé psaní nějakou vlastní cestu našlo :-).

  2. Eliss říká:

    Tak éru dívčích časopisů jsem si prožila taky. Nejraději jsem měla Top dívku a Bravo girl 🙂 Ćasopisy už nemám, ale mám s nimi spojené pěkné vzpomínky na dospívání, nejraději jsem měla vždycky rubriku hororových příběhů 😀

    1. Andrea V. říká:

      Na Bravo girl jsem zapomněla – tam jsem mívala nejraději to jejich hledání miss 😊

  3. Top dívky! To už je tedy nějakých let. Měla jsem příležitost si podobné časopisy jen párkrát prolistovat, když je měl někdo z mého okolí, ale stejně ta vzpomínková vazba až neuvěřitelně funguje. Je každopádně fajn vidět, že podobné plátky skutečně můžou být k něčemu dobré a jejich dopad je i pozitivní 🙂

    1. Andrea V. říká:

      Jo, taky jsem se divila 😁 Top dívku jsem mívala nejraději, když ji šéfovala Marie Písecká (ta blondýna s mikádem) s Venu a s Kačkou 😊

  4. Kája říká:

    Mně se tyhle časopisy nějak vyhnuly. Pár Dívek a Bravíček jsem přečetla, ale nijak jsem po nich netoužila, spíš jsem jen chtěla vědět, co to ty spolužačky čtou. Dost jsem si jich jenom půjčila.
    Ženských časopisů jsem se nedotkla. Když už si nějaký časopis koupím, je o psech. 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *