Píšu

To jsme taky bývali my

Psal se rok 2007 a já jsem začala blogovat na blog.cz – tehdy jsme byli celkem malá komunita a celkem jsme o sobě věděli, aspoň většinou. Všichni jsme začínali, učili se v tom chodit a dospívali jsme prakticky v blozích a na internetu. Pamatuju si z té doby mnoho jmen a některá z nich pořád ještě navštěvuju. Když už nic, tak aspoň čas od času, abych věděla kam jdou a jak se vyvíjejí. Tehdy mě zajímala i ezoterika a energie kolem toho. Potřebovala jsem si uspořádat pár věcí sama v sobě a ezo tematika mi v tom tehdy pomáhala.

Dlouho jsem na obhlídce nebyla. Vyhýbám se démonům a konspiracím jako čert kříži a místo amerických antén HARP, které mají způsobovat, že lidé nejsou odpovědní za svoje vlastní skutky a svůj vlastní život, protože jsou „ozařovaní“ energií z antén se věnuju ose myšlenky – slova – skutky – osud. Teď mi už nepřipadá relevantní ten vliv temných andělů a kdoví čeho všeho, který má způsobovat, že člověk není sám sebou a který má mít na svědomí nespokojenost člověka s tím, kdo je. Navíc ten blog začal místo svých článků sbírat texty po internetu, a i když je (většinou) pokaždé ozdrojuje, pro mě ztratil kredit, protože už to holt nemá ze svojí hlavy a ztratilo to takový ten autorský punc.

Dnes jsem na tom ezo blogu našla shitstorm. Někdo na jiném blogu napsal něco, co slečnu na tom „mém“ ezo blogu nakrklo takovým způsobem, až sepsala hodně dlouhou litanii o tom, že ten druhý člověk lže, přidala i soukromou korespondenci a v diskuzi pod článkem živí diskuzi, která má aktuálně 127 komentářů a jedná se hlavně o urážky, nadávky a touhu po vendetě.

Vrátila jsem se zpátky do těch let 2007-2009, kdy bych nejspíš reagovala stejně a ten článek by mi přišel v pořádku. Teď jsem jen tak seděla a koukala na to s otevřenou pusou. Dokonce se v diskuzi objevil asi šestkrát odkaz na další hejt-článek na jednu další paní, která psala taky ezo a aktuálně podniká. Tato rockerka sdílela ve svém mladším období všechno o svém divokém životním stylu i o svých duševních nemocích a někdo se toho čerstvě v dubnu 2022 chytil, a jako kdyby objevil Ameriku, snaží se po Internetu roznést zvěst, že je XY schizofrenická fetka a že si na ni má každý dávat pozor.

Rázem jsem byla zpátky v době, kdy se na Blogspotu objevila velká kauza o tom, že je Lili the blogger padesátiletý chlap, který vykrádá jeden nizozemský Instagramový účet, aby měl relevantní „blogerkovské“ fotky a mohl se bavit na cizí účet. Tehdy to šlo čistě jenom přes komentáře pod články, ale i tak to mělo dosah jak hrom a ta Lili s blogem ze dne na den skončila právě kvůli tomu, co jí lidi sázeli pod její články na blog. I když mívám čas od času pochybnosti o tom, jak bych řešila určité vyhrocené životní situace, po dnešním zážitku mám jasno: už nechci být součást ničeho takového, co řeší podobné věci shitstormem.

Lidi jsou lidi, já vím. Stále jsou osoby, kterým nevadí šířit pod články urážky a pomluvy. Stále někomu nevadí, že se zabývá cizím samostatným člověkem, který si stejně bude zase myslet jenom to svoje bez ohledu na to, co si o něm myslím já nebo co o něm napíšu na internet. Paradoxně ta štvavá kampaň a ta křížová výprava „za Pravdu“ bude zase a jenom moje vlastní vizitka, nebude to vizitka toho člověka, kterého chci pomlouvat.

Já vím, je to výlev a vzhledem k tomu, že jsem neuvedla žádná jména nejspíš nikomu k ničemu nebude. Ale nejspíš jsem to potřebovala vidět. Extrakt z toho, jací jsme bývali kdysi a jaká jsem bývala i já. Někteří z nás takoví zůstali. Já si v současné době ale myslím, že je moje chování moje vizitka bez ohledu na to, co dělají nebo říkají druzí. Nebo co šíří po internetu.

Fascinuje mě poslední roky ta osa, kdy se věnuju konkrétnímu obsahu, pak o něm přemýšlím, pak o něm mluvím a pak se na základě myšlenek a slov objevují konkrétní skutky, ovlivněné přímo tou povahou toho, co sleduju a co čtu. A to je na začátku nehmotná emoce nebo nehmotný hlas, který mi předčítá v hlavě ta slova, která čtu. Nebo ty obrazy, které mi kolují v hlavě a které mi naprosto průkazně v přímém přenosu ovlivňují náladu podle toho, co si držím v hlavě.

Jen je potřeba na to všechno myslet a čas od času si to připomenout.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.