Píšu

Sešla jsem z cesty

Nevím, jestli se tomu říká vývoj, nebo jenom jednoduše člověk ztrácí nit sám k sobě pod nánosem každodenního stresu a „dospěláckých“ povinností. Vím o sobě, že jsem dřív dost četla knížky. Měla jsem průkazku do knihovny a využívala jsem možnost půjčovat si čtivo. Časem jsem do knihovny chodit přestala a časem jsem přestala i číst. Poslední dva roky jsem si všímala zvýšeného pnutí ke snění a ovládat to šlo jenom ztuha. Pak jsem otevřela po dlouhé době na čtení něco jiného než seberozvoj, ponořila jsem se do čtení a zjistila jsem, že právě knížky jsou můj způsob, jak můžu korigovat, ovládat a regulovat svůj daydreaming.

Jednoduše potřebuju příběhy. Kdysi jsem je i sama psala. Jak jsem dospěla, začala jsem se čím dál tím víc stydět, a to i za samotné psaní těch povídek. I když by je nikdo neviděl, styděla jsem se za to, že bych měla něco podobného datlit do notebooku a skladovat to na disku. Pokud čtu beletrii, zaměstnávám svoji hlavu a svůj snící potenciál příběhem v knížce a i když přes den zrovna nečtu, pořád mám vzadu v hlavě ten právě rozečtený příběh. Moje vlastní neovladatelné výmysly jen tak probleskují v pozadí a nemají moc příležitostí naplno ovládnout můj prostor. Protože se tam už před nimi nacpala knížka.

Přestala jsem číst a moje hlava potřebovala příběhy, tak si nějaké vymyslela. Jenže to, jak o sobě přemýšlím jako o ženě se do těch scénářů dost propsalo. A protože jsem poněkud přestala psát články na blog, neměla jsem jak tvořit a jak ventilovat všechno ven. Na jednu stranu jsem si říkala, že by bylo potřeba všímat si obsahu svojí hlavy a využívat to všechno ve svůj prospěch. A na stranu druhou jsem si sebrala všechny nástroje, kterými jsem mohla příběhy regulovat. Byla to kravina. A číst pořád dokola pár oblíbených knížek začalo moji hlavu poměrně dost prudit.

Vážím si na sobě toho, že jsem sebrala odvahu a pustila se do focení streetu. Lákalo mě to, bála jsem se toho, tak jsem jednoho dne vzala foťák a začala s tím. Jenom jsem přestala s hledáním světla. Je skvělé, že jsem se zaměřila na výuku focení za každého možného světla. Ale přestala jsem s hledáním a čekáním na to světlo, které mám nejraději: na světlo tři hodiny před západem slunce. Je fajn, že posouvám hranice a učím se nové věci, ale ty procházky v přírodě taky měly svůj význam.

Ani se nebudu muset nějak radikálně měnit. Jen se vrátím o pár kroků zpátky. Jen opráším to, na co jsem v průběhu času pozapomněla. A najdu zpátky svoji nit.

2 komentáře u „Sešla jsem z cesty“

  1. Přestat číst je v dnešní informačně nabité době hrozně snadné a stane se to, člověk ani neví jak. Taky si občas uvědomím, že sice čtu hodně, ale skoro všechno je to odborná literatura, kterou čtu takříkajíc profesionálně, a příběhů je tam jako šafránu. A to je škoda.

    1. Andrea Vyor říká:

      Já jsem se zaměřila na seberozvoj a pár oblíbených románových sérií. Teď jsem rozečetla Hru o trůny a dost se divím, že se mi ty knížky narozdíl od Netflixu dost zamlouvají 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.