Fotím

Ne tak úplně street fotograf

Aby člověk našel svůj kreativní hlas, je nejlepší doopravdy hodně fotit. A pak se dívat, jaké motivy se nejčastěji objevují a s kterými fotkami je člověk dlouhodobě nejvíc spokojený. Známe to všichni. Jako pohlednice je ten snímek v pořádku, ale ono tam pořád něco chybí. Jenom přijít na to, co to vlastně je.

Rychle jsem zjistila, že by bylo fajn fotit postavičky. Déle mi trvalo, než jsem sebrala odvahu. Nejdřív jsem si myslela, že se budu potřebovat naučit plnokrevný street, ale moje múza mě drží dál od lidí. Ono to není vždycky úplně na škodu; street fotografové pracují různým způsobem a to, na čem doopravdy záleží je pokaždé až výsledná fotka. Ale i přesto: ty postavičky do mých fotek dost často patří. Jenže jak?

Nakonec jsem si všimla. Procházela jsem archivy za posledních pár let kvůli konkrétním pár článkům a všimla jsem si té tenké nitky. Kombinovala jsem fotky ze zeleného prostředí (okolí řeky, parky) a postavičky, které se v té scéně nacházely. Vybrala jsem si záběr, snímek který by vypadal jako krajinka, a přidala do toho záběru človíčka. Jako škálu a zobrazení poměru. Opakovaně jsem dělala i fotku bez toho človíčka, jenže taková varianta už je prázdná a něco v ní chybí.

Dají se fotit lidi s krajinou dohromady. Já jsem živým důkazem. Stejně tak se dá najít ten specifický kreativní hlas, který tolik fotografů pořád hledá. Jen si dopřát ten čas a fakt si k těm svým fotkám sednout. Ony už jednomu napoví, kudy dál.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *