Jedna lekce

Že si já nedám říct. Celý letošek se nese ve znamení jedné jediné lekce: noviny nejsou všechno. Ať už se jedná o názor na Pavlínu z MasterChefa, nebo o tendence žurnalistů radikalizovat prezidentské kandidáty na jednu, nebo druhou stranu. Je jednoduché soudit, když projíždíte jenom ty novinové titulky, ale nevěnujete ten čas, abyste si zjistili něco o konkrétních názorech nebo nevěnujete ten čas, abyste si pustili některý z dílů MasterChefa, abyste si na Pavlínu udělali názor sami.

Moje poprvé bylo až během finálového kola. Byla jsem na tu ženu moc zvědavá, zvlášť poté, co skoro celý rok živila všechna diskuzní fóra a de facto zaplatila Nově elektřinu, vodu a plyn za covidovou sezónu. No, nezjistila jsem, proč s ní má tolik lidí takové trable, ale třeba to finále na Nově jenom jinak sestříhali.

Trump versus Biden. Podle našich médií má Biden nad hlavou svatozář a Trump zas v rukou vidle, jenže Trump není Satan a Biden není Mesiáš. Už jenom v ČR je v čase před volbami dost velký kumšt odlišit lži od faktů. Ne tak ještě zkoušet rozklíčovat zahraniční prezidentské volby, když jediné, co člověk vidí jsou ty zprávy v novinách (a v případě prezidenta Trumpa jeho twitterový účet, to je taky pravda) . Mají nám novináři určovat, čemu máme věřit?

Celý rok 2020 vnímám jako jednu velkou lekci. Je fajn, že jsem na to přišla v listopadu, a ne až v lednu 2021; ráda věřím, že další rok pro mě bude mít další úkoly. Už od osmé, od deváté třídy na ZŠ tak nějak jedním očkem sleduju noviny, protože jsem v patnácti chtěla být novinářka. Nakonec jsem tehdy přistoupila na názor, že na to nemám, ale aspoň jsem tu svoji chuť psát časem pořešila blogem. V každém případě mám sklony brát noviny vážně, jenže se ukázalo, že jak které a že je potřeba si vybírat i ty noviny.

Nesleduj ty zprávy, většinou nejsou vyvážené ani objektivní. Nedívej se do novin, protože pišou hodně o tom zlém a o to pozitivní se nestarají. Dva roky jsem odebírala jeden seberozvojový časopis; nicméně jsem letos došla k názoru, že se po těch dvou letech dost opakuje a mám teď volný slot. Jsem člověk, který doma papírové noviny uživí, a nemyslím tím teď jako podestýlku pod křečky. Tištěného je čím dál míň, asi přišel ten správný čas na přesedlání na to virtuální.

Mám pár návrhů na noviny, které by se daly číst. Teď je jenom projít a vybrat si podle převažujícího zaměření. Jo, žijeme ve věku svobodného sdílení informací, ale problém nastává v okamžiku, kdy se vám z kámošů na Facebooku stávají individua, která masivně sdílejí každý blbý hoax, který jim kdo pošle. Nejvíc mě to mrzí u těch, které jsem považovala za rozumné lidi.

5 Comments

Čerf 4. 11. 2020 Reply

V tomhle směru je možné, že my starší máme trochu výhodu, protože jsme odkojeni novinami, které lhaly programově a bez ustání, takže se člověk musel naučit přistupovat prakticky ke všemu kriticky a skutečnost si sám z náznaků a analogií konstruovat a domýšlet. Jen jsem doufal, že této dovednosti už nebude zapotřebí, a ono je, bohužel.

Andrea V. 6. 11. 2020 Reply

Souhlasím.

Marie Veronika 6. 11. 2020 Reply

Ty “svoje” noviny jsem našla už před pár lety, mám je pěkně na papíře každý týden, nehraje mi k tomu hudba, neruší mě pitomé komentáře ani hon na kliky prostřednictvím prvoplánového wow efektu – a jsem moc spokojená 🙂

Andrea V. 6. 11. 2020 Reply

To je velká výhoda. Které odebíráš?

Marie Veronika 6. 11. 2020 Reply

Respekt. Za mě je to top české žurnalistiky, navíc v ideálním týdenním formátu (deník bych nedala). A názorově taky souzním, takže mě tamní publicistika nečílí 😀

Napsat komentář