Píšu

Jak moc normální je nenormální?

Už jsem přemýšlela i o tom, že bych blogovat přestala. Definitivně budu raději bez psaní článků než bez focení; poslední dva týdny jsem skoro vůbec netvořila a když už, tak jen z nějaké setrvačnosti a ze všeho nejdřív mi začaly chybět fotky. Ta chuť něco napsat se ještě chvíli schovávala. Začala jsem pravidelně sypat obsah hlavy ven do deníku a každý článek na web čeká na to, až se mi toho nebude v hlavě honit tolik a až budu mít čas jen tak sedět s prázdnou hlavou bez toho zmatku, který mi tam koluje poslední měsíce.

Jsem sama sobě nesmírně vděčná za to, že jsem se rozhodla letos hrabat trochu v sobě a zastavit tu spirálu, ve které jsem se ocitla. Dost jsem si toho vyzkoušela a měla jsem příležitost si na vlastní kůži osahat, kam by mě zavedl současný způsob myšlení a současné zlozvyky a ještě jsem z toho vylezla dost lacině, pokud budeme low buy rok považovat za předěl a pokud si dám říct. Jistě, teorie jsem měla načteno víc než dost kolem toho roku 2012 a dál, když jsem se začala věnovat nejdřív wicce a potom energiím a jemnohmotnému světu.

Dokážu si představit, že kdybych si sama skládala svou životní cestu, určitě bych si dopřála tu možnost něco takového na vlastní kůži zažít a poté z toho čerpat. Kus jemnohmotnosti ve mně zůstal a měla jsem šanci zjistit, jestli může převládající druh myšlenek v hlavě ovlivnit lidský život. Nebude sranda změnit to, co se mi poslední rok nebo dva honilo furt v hlavě, ale bude potřeba s tím pracovat a zpočátku si toho všímat a aspoň to zastavovat. Na tom jsem začala pracovat v poslední době a určitě se změnilo to, jak se cítím. I když nejsem schopná říct, jak moc velký vliv na to má právě hlídání těch myšlenek, které se mi vyskytují v hlavě.

Jsou věci, které jsem si musela osahat. Jsou věci, které člověk z internetu nevyčte a neví, dokud je nemá v ruce. Ale něco jsem se naučila. Nenakupovat, pokud si nejsem na sto procent jistá. Důvěřovat tomu co cítím, i když mívají ostatní výhrady a hloupé řeči, že to nebo ono. Naučila jsem se zpochybňovat svůj způsob myšlení a chování, protože mi v pubertě dost lidí řeklo, že jsem přecitlivělá, že se ostatní lidi chovají jinak a že dokud se nebudu chovat jinak než se chovám, budu pro chlapy / pro dospělý život nepoužitelná. Musela jsem zjistit, že to, co cítím má nějaký význam a že mi to něco napovídá. A musela jsem zjistit, že není jediný všeobecně platný normál a každý člověk má tu normu někde jinde.

2 komentáře u „Jak moc normální je nenormální?“

  1. Poslední odstavec teda, jak se říká v angličtině, hit hard. Jseš přecitlivělá, jseš hysterická, jen počkej, až vylezeš ze školy, normální život tě semele, tam je to o něčem jiném… kolik já si toho jenom vyslechla! A sice nevím, jestli to ti lidi náhodou nemysleli dobře, ale i kdyby náhodou jo, tak nic z toho neudělalo ani kapku dobrého. Jsou to jen jedovatá slova, kterých když je moc, zvládnou člověka otrávit skrz naskrz.

    1. Andrea Vyor říká:

      Hlavně že je člověk špatně, protože myslí nebo jedná určitým způsobem. A kolik času ztratí, než zjistí, že to není pravda a on si může jet po svém!!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.