Jak má člověk hledat sám v sobě?

Focení a psaní. Dvě lásky, které mě takovou dobu definovaly. Psaní už někdy od deseti, dvanácti let a focení od mých devatenácti, kdy jsem odmaturovala a koupila si svůj první mobil s foťákem. Na jednu stranu je fajn, že mi zmizelo prvních pět let mých fotek v jedné zničené záloze. Fakt nebylo o co stát. Na druhou stranu teď sedím nad Instagramem a nad svým webem, dívám se na prázdnou stránku a dost váhám nad tím, co vlastně přidávat.

Dva roky jsem strávila s blogem o kapele. Vrhla jsem se do toho po hlavě a v roce 2009 jsem projekt končila s vyhořením. Pak už to šlo ráz na ráz – jeden blog za druhým, spolu se snahou naučit se “doopravdy” blogovat . Pročítala jsem články o blogovém marketingu, hltala všechno to “musíš” a “nesmíš” a pomalu jsem nabírala jistotu když už nic, tak aspoň v budování webu, v úpravě zdrojového kódu a ve správě webu bez nějakého admina z free blogovacího systému.

Ten zbytek jsem odsunula stranou. Dokážu se doopravdy ponořit do velké spousty témat, a pokaždé jsem se dokázala přesvědčit, že právě to konkrétní téma je to pravé pro mě. Je to můj dlouhodobý problém. Jak se spojit se sebou samotnou a najít to pravé směřování? Když se jako správná novinářka dokážu ponořit do velkého množství témat? Dokázala jsem přijmout řádku rolí a rok až dva každou z těch rolí pečlivě plnit.

Zabránil mi pocit vnitřní prázdnoty, který se pokaždé dříve nebo později dostavil. Zpětně už vidím, že nepomáhaly ani změny grafiky, ani změny webové adresy, ani výraznější změny témat. Dokázala jsem si vybrat a zpracovat, ale už jsem necítila chuť vytrvat a nevložila jsem dost velký kus sebe na to, abych našla podobně cítící publikum.

Přece jsem v něčem pokročila dopředu. Loňský rok jsem sebrala odvahu a začala fotit street. Lidi a život na ulici a fotila jsem dost pravidelně na to, abych po čase viděla zlepšování. Odbourala jsem tak jeden ze svých zásadních tvůrčích bloků: odbourala jsem strach fotit na veřejnosti. Koncerty jsou něco jiného, je tam tma a člověk fotí umělce na pódiu, kteří jsou na podobné věci zvyklí. Fotit na denním světle civilní obyvatelstvo je něco trochu jiného.

I když mě to stálo přemlouvání, naučila jsem se fotit i na široký úhel, 24 mm ekvivalent kinofilmu, a neměla jsem z lidí jenom tečičky někde na horizontu. Dokázala jsem adoptovat jako svoje “to go” ohnisko širokoúhlých 30 mm ekvivalent kinofilmu a začala jsem tvořit fotky, které začínají vypadat k světu. A v neposlední řadě jsem zlikvidovala ten jeden blok, který se ohlásil pokaždé, když jsem s focením chtěla pokročit dál.

Nějak už tuším, kde se ta stezka začíná ukazovat. Pomohla mi rýma, Covid uzávěra i ten upršený podzim. Člověk musí brát život jako fluidní, proměnlivý živel, a nesmí se bát změn a “dárečků” , které by člověk sám nevymyslel. Pak už to jde samo.

2 Comments

Marie Veronika 30. 11. 2020 Reply

Tohle je skutečně velmi závažná otázka – o to závažnější, že se tím ohání kdekdo, ale vlastně nikdo už neřekne, jak se to má dělat nebo co se tím vůbec myslí. Cesta k vlastnímu nitru tak zůstává zanedbaná a zaměňuje se za to, z čeho má člověk dobré známky. Tím víc mě těší, že se ti daří hledat – a moc ti držím palce! 🙂

Andrea V. 1. 12. 2020 Reply

Spousta těch rad jako “Hledej sám v sobě” nebo “Pracuj na svém rozvoji” je dost všeobecná a abstraktní. Jeden čas jsem knížky obsahující podobné rady dost četla, ale to už je dávno.

Napsat komentář