Já, fotograf

Asi na tom něco bude: dokud je člověk mladý, má sklony zkoušet kde co a nerad se omezuje jednou škatulí. Se stářím přichází moudrost (nebo lenivost?) a spolu s úbytkem energie se třídí i aktivity. Čest všem výjimkám, já mezi ně nepatřím. Od doby, co mám foťák mi vadilo být zařazená v jedné kategorii a snad až na portrétní focení jsem se chtěla naučit reportáž, dokument, street a do toho jsem fotila krajinky a přírodu, protože je těžké žít na Slovácku a nefotit přírodu. Nějak od roku 2010 mám vlastní digitální foťák (od roku 2008, pokud počítám i začátky focení s mobilem, tehdy Sony Ericsson K550i) . A letošní srpen je první měsíc v mojí fotografické činnosti, kdy svoje focení krajin nepovažuju za samozřejmost a kdy nemám sklony utíkat k žánrům, kde si nemůžu tak pohrát s kompozicí.

Není pravda, že je focení krajiny předvídatelné a statické. Téměř celý tento týden u nás prší a pondělí a úterý byly dva dny, kdy bylo navečer skoro jasno. V úterý jsem se v šest večer sebrala a vyšla si na hodinovou procházku, středa a čtvrtek propršela a dnes se po nebi honí velké nacucané mraky a spíš bych čekala než fotila (i když, i o tom je krajinářské focení) . Když si vyčlením konkrétní den v týdnu na focení a fakt počítám s tím, že půjdu kolem páté ven, abych se do šesti stihla dostat na lokaci, zhusta se stává, že mi to překazí počasí. Nezbývá než se kolikrát sebrat naprosto mimo plán, pokud vidím za oknem příhodné podmínky. Bez přípravy a jen se spontánním nápadem na lokaci, kam v rozumný čas stihnu dojít.

Ano, těch jedenáct let zpátky jsem považovala krajinařinu za “moc jednoduchou” . Stačí schopné světlo a voilá. No jo, jenže kde to schopné světlo vzít a nekrást? Od té doby jsem začala sledovat fotografy z Anglie a ze Skotska, kde mají krajinky spíš s šedivou oblohou a čerpám od nich potřebnou inspiraci. I tak je čekání a trpělivost důležitá součást mojí práce a občas je to pořádný opruz. Buď není světlo, nebo není čas, jak jsme se už shodli s kolegou Dvorským. Nakonec jsou ty pohlednicové obrázky vyčekané a vystepované a poměrně důležitou část fungování tvoří procházky v nevyhovujícím světle kvůli hledání záběrů pro dobu, kdy to počasí přát bude.

Změnila jsem pohled na tu celou věc, která spočívá v běhání s foťákem po okolí obce. Snad poprvé nemám ve výbavě širokoúhlý zoomovací objektiv, mám základní plus teleobjektiv a kašlu na ten svůj názor z doby několik let zpátky, kdy jsem pro svoji práci preferovala pár pevných objektivů kvůli světelnosti a kvalitě. Jo, ten Tamron 12-28 mm, který jsem měla na Nikonu měl hodně do sebe. A tu Sigmu 50-150 mm f2,8 mám schovanou, protože telezoom se světelností 2,8 po celém rozsahu. Spolu se zrcadlovkou tvořili tito tři mušketýři celkem velké a těžké kombo a nelezly z toho špatné fotky.

Poprvé za těch uplynulých jedenáct let si krajiny kolem sebe vážím a nepovažuju ji za nudnou a jistou. Poprvé za deset let nepovažuju svůj talent za samozřejmost a svoji schopnost přinést (snad) koukatelnou fotku za věc, kterou zopakuju kdykoliv i ze spaní. Stačí chvíli přestat fotit a jde to do kopru překvapivě rychle…

2 Comments

Čerf 28. 8. 2021 Reply

Když jsou nacucané mraky, ale mají zřetelnou strukturu, můžou z toho být moc zajímavé fotky; nejhorší je jednolitá světle šedá (nebo jednolitá azurová :-)). Ale o krajinářských fotkách mi ani nemluv: Mám právě v příštím týdnu vybrat 3-4 fotky do jednoho celkem prestižního fotomagazínu pro vydání, které bude mít “Landscape” přímo v názvu, takže si lámu hlavu, co poslat (a jestli vůbec něco), aby to nebylo úplně tradiční, ale aby se to ještě dalo zařadit pod tohle téma :-).

Andrea V. 9. 9. 2021 Reply

Jo, s tím výběrem to bývá kříž. Pošleš pak echo, až to vyjde?

Napsat komentář