Já, blogerka

Těžko si vybírám, jestli se mi líp funguje teď, nebo jestli mi bylo příjemněji těch deset let zpátky, když blogování začínalo a stránky měl každý druhý. Ostatní dávno přešli na Facebook a na Instagram (já ostatně zčásti taky, diáře a deníčky a papírnictví řeším jako @plannyrea na Instagramu), a ti, kteří po zkušenostech s jednáním Novy přešli z Blog.cz jinam už nejsou tolik vidět, aby sami živili tu iluzi trendu blogování, který se pěkných pár let držel.

Stále se cítím jako blogerka. Podařilo se mi najít šablonu, která mi vyhovuje a po mnoha pokusech jsem našla druh myšlenek, které chci sdílet. Stále platí, že to živým lidem kolem sebe moc o hlavu nemlátím, protože ono kolikrát není normální vybočovat z davu a držet hlavu výš a blogování může být považováno za jakousi formu exhibicionismu. No, já vděčím svojí třídní ze základní školy za ten úvahový styl psaní, protože učitelka měla ráda úvahy a od páté do deváté třídy měla čas na sdílení svého postoje k češtině.

Nesnažím se učit nebo ovlivňovat. Jednoduše píšu o tom, co mi připadá zajímavé a při troše štěstí to bude zajímavé i pro někoho dalšího. Píšu o tom z vlastního pohledu, nesnažím se být za žurnalistku a jsem jednoduše člověk za klávesnicí. Paradoxně mi vyhovuje, že jsou teď trendy spíš videa a sociální sítě, protože u blogů zůstávají jenom lidé, kteří číst a psát chtějí. Tím pádem odpadávají trable s tím, že se “lidem nechtějí číst dlouhé články” . Lidem možná ne, ale podobně laděným blogerům to nevadí a já nepotřebuju být superstar. Vyhovuje mi být článkem řetězu, který je propojený s podobně smýšlejícími články.

Prošla jsem si obdobím dehonestování “hvězdiček” na internetu a v poslední době jsem si našla pár účtů, které sleduju i přes to, že se jedná o influencerky, které jsem předtím odsuzovala. Mají energii, díky které mě baví sledovat jejich práci a jejich instagramové účty a pomalu si buduju vlastní bublinu, která mi nakonec pomáhá i v psaní mých článků. Neblokuju, neusměrňuju, nevedu energii cíleně odněkud někam. Jenom ji nechávám proudit a existovat a věřím té síle, která mě vede při psaní.

Občas potřebuju pomoct. K dnešnímu článku mě inspiroval článek od Terezy z roku 2018. Abych byla schopná psát, musím v první řadě číst, což je zákonitost, kterou jsem si už několikrát osahala. Prošla jsem si slepou uličkou v podobě diskuze, kde se drbaly influencerky a zjistila, že když pomlouvám, nejde mi tvořit to samé, co odsuzuju. Pouštím to pohodlné a známé, abych si vybudovala novou realitu. Mozek má sklony vracet se zpátky, protože nic jiného nezná. Já bych ale měla mít dost rozumu na to, abych ho zvládla pomalu učit.

2 Comments

Eliss 16. 4. 2021 Reply

Myslím, že blogování a blogy budou mít pořád své místo, i když nás třeba bude méně. Já osobně bych na YouTube natáčet vlogy nešla, nemám na to odvahu, a postovat fotky na Instagramu, to také není nic pro mě. Na blogování mi vyhovuje jistý kus anonymity. Také jsem přešla z blog.cz, vydržela jsem tam až do konce, je velká škoda že server skončil, protože kdyby měl schopné adminy a pořádnou reklamu, třeba by to mohlo být jiné…

Andrea V. 17. 4. 2021 Reply

Souhlasím. S blog.cz se daly dělat velké věci, ale Nova neměla zájem

Napsat komentář