Píšu

Hledá se vášeň

Čím jsem starší, tím větší význam pro mě mají knížky a tematické časopisy. Když jsem začínala s blogem, bylo všude blogísků víc než dost, ale od té doby, co se lidé ze 2/3 přestěhovali na sociální sítě, se blogovací obsah rozkutálel po Internetu a je čím dál těžší nasávat inspirativní myšlenky ostatních tvůrců. Zůstává nás jen pár a aktuální mladá generace už tvoří kompletně jiný obsah na kompletně jiná média.

Obdivuju iniciativy jako Klub snílků nebo Klub blogerů. Nějaký čas zpátky tyto dva weby spojovaly podstatnou část mojí blogovací generace. Teď je tam čím dál míň obsahu a čím dál hůř sbírají obsah. Přitom si nemyslím, že by tolik z nás najednou ztratilo motivaci psát. Tereza Salte na Instagramu psala, že každý člověk má nějakou činnost, kterou může provádět bez toho, že by na ni musel vynaložit nějakou extra porci energie. Jsou věci, které nám jdou snáz. Jako třeba mně – málokdy píšu článek déle než tři hodiny. Většinou sednu k editoru a řádky ze mě proudí jako řeka. Spíš než pravopisné chyby mívám freestyle v čárkách, ale jinak si troufám tvrdit, že mi ty články moc práce nedají a je na ně celkem slušný pohled.

Když jsem ten post Terezy Salte četla, chvíli jsem váhala, jestli je ta moje bezpracná činnost psaní článků, nebo jestli je to focení. Ono se mohlo poslední roky zdát, že je u mě psaní spíš passé. Když jsem o tom začala uvažovat, myslím si, že focení mám spíš jako formátování mozku než jako vášeň. Je pro mě důležité trávit čas venku a procházet se po inspirativních místech spíš než nosit domů konkrétní fotky. I když – mám účet na Facebooku a snažím se tam tak nějak přidávat zajímavé fotky, které udělám. Ostatní si myslí, že mám dar tvořit hezké obrázky, i když to já sama za svoji dovednost nepovažuju.

Naštěstí se focení a psaní blogu tak nějak přirozeně doplňují. Nemusím složitě přemýšlet, jestli rozvíjením jednoho nezanedbávám to druhé. A moje slabiny? Ty mi už odhalily kolegyně kdysi na Vinted. Píšu sáhodlouhý článek, který vlastně o ničem není. Musela jsem si na to začít dávat pozor a budovat ty svoje texty v nějakém tématu a směrem k nějaké pointě. Je fakt, že naše češtinářka na ZŠ měla velice ráda úvahy a musím potvrdit, že mě ten úvahový psací styl dost poznamenal. Cením si toho, že mi na článek většinou stačí jedno sezení a je to takový flow stav, kdy se téma přirozeně rozvíjí a pointa vyvstane až během práce.

Nemyslím si, že už nejsme. Nemyslím si, že zmizeli lidé s touhou psát. Jenom jsou roztříštění po síti a je složité je dohledat.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *