Píšu

Extrémy jsou k ničemu

Jestli mi něco utíká do všech možných stran, jsou to hlavně moje emoce. Poslední půlrok jsem začala s tréninkem jednoduché meditace před spaním, ale naučit se nesoudit a nelítat za svou vlastní hlavou je těžší, než bych si sama myslela. I když mám knížku, která mě k tomu dovedla, na hromádce „odnést do knihobudky“, neznamená to, že na meditaci samotnou zanevřu.

Není to ani tak meditace jako spíš trénink bdělé přítomnosti. Každý den máme v hlavě spoustu různých otázek, starostí a strachů a když je toho moc, dokáže to ovlivnit to, jací jsme a jak se chováme. U sebe jsem si všimla, že při hektickém dni mám sklony tvořit v hlavě celkem agresivní obrazy. Když se mi zrychluje tělo, zrychluje se i hlava a rychlejší myšlenky jsou u mě právě ty agresivní.

A emoce nejčastěji můžou za nějaký ten hezký zlozvyk. Každý to kompenzujeme trochu jinak – někdo nakupováním, někdo jídlem, někdo prací – všeho moc škodí a je jenom na nás, abychom se naučili se svými emocemi zacházet a abychom se nenechali vláčet svými vlastními konstrukcemi. To, co si vytvoříme v hlavě je naše bezpečné prostředí. A to paradoxně platí i v případě, že si v hlavě vytvoříme scénář, který nám nepřináší nic dobrého.

To, co si omíláme v hlavě neustále dokola je to bezpečné a jisté co celou dobu známe. A emoce jsou reakcí na to, co ve svojí hlavě stále živíme. Pokud živíme strach a rozchody a podrazy, jsou naší reakcí slzy. Až svůj mozek dostatečně „nasytíme“ špatnými obrazy, naše mysl se zachová tak, jako kdyby se nám to skutečně dělo. Slzami, depresí – a často nějakým tím nutkavým chováním, které chceme potlačovat. Proč si tedy nezměnit obsah v hlavě?

My lidé rádi uvažujeme v extrémech. Černá-bílá, bohatí-extrémně chudí. I když je skutečný život trochu složitější a barevnější a mezi protipóly se nachází většina, rozvrstvená do několika dalších kategorií, my si rádi zadáváme extrémní cíle. Z deprese rovnou euforie, z emocionálního nakupování rovnou celoroční nakupovací stopku. Zkusme pro jednou počítat i s tou varietou možností „někde mezi“ a dejme si méně extrémní cíle. Pokaždé, když se přistihneme s hnusnými představami v hlavě, zaměřme se na vnímání přítomnosti. Místo no buy výzvy na jeden rok si zaveďme wishlist a s každým nákupem přesahujícím 500 Kč počkejme měsíc.

Místo transformace „na sílu“ se zkusme nejdřív zastavit a sledovat, co děláme a kam jdeme. A pravidelně dělat „zastávky“ v podobě vnímání přítomnosti bez přídavků z naší hlavy a místo zamykání peněženky do trezoru zkusme výdaje katalogizovat a regulovat. Plus ještě jedna věc: jako nultý krok se uvádí evidence veškerých příjmů a výdajů. Pokud zvolíte některou elektronickou variantu, zrovna „se“ vám to všechno rovnou sečte. Jako další krok ke zdravějším financím si zaveďme přesné povědomí o tom, kolik máme právě na účtu a co všechno z těch peněz ještě musí odejít. Třídit, regulovat a naprosto vědomě najít každé koruně její vlastní přihrádku.

2 komentáře u „Extrémy jsou k ničemu“

  1. Nelítat za vlastní hlavou je, myslím, opravdu těžké. Sama za sebe to vnímám jako úkol ne-li na celý život, tak minimálně na nějaké to desetiletí. Ale zrovna tohle je úsilí, které se opravdu vyplatí 🙂

    1. Andrea Vyor říká:

      Jo, to mi povídej 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.