Píšu

Dopaminový fotodetox

Když jsem někdy v roce 2011 vybírala foťák, byly na výběr zrcadlovky Canon nebo Nikon a bezzrcátkový segment byl v plenkách. Časem se to změnilo a já jsem si začala hrát se všemi těmi menšími a lehčími systémy. Furt jsem měla pocit, že mi něco schází a doplňovala a obměňovala jsem arzenál, až jsem se dostala do fáze, kdy mám dost vyzkoušeno a můžu s jistotou říct, že jsem se všemi těmi aparáty nosila plus mínus podobné fotky bez ohledu na to, co za značku jsem zrovna měla v ruce.

Dřív jsem měla sklony házet zodpovědnost za skvělé fotky konkrétní technice a když se mi nedařilo jak jsem si představovala, shodila jsem to na foťák. Přitom foťák ovlivňoval jenom moji ochotu nosit ho s sebou. Když jsem měla zrcadlovku, často se mi nechtěla brát s sebou nebo vytahovat z batohu, když jsem už měla zajištěné nějaké nákupy a foťák byl vespod. Menší stroje pomohly mojí chuti ten foťák používat, ale obrázky samotné furt nesly „můj“ způsob focení.

Aby dobře seděl v ruce, aby měl pohodlný hledáček a aby nebyl ultra pomalý. Snímač spíš větší než menší, i když jsem fotila i s micro four thirds snímačem a ty současné mobily taky nejsou k zahození. Full frame jsem po zralé úvaze zavrhla – i když už existují kompaktní a ne tak těžké systémy, tímto směrem mě to netáhne.

Po nějakých posledních zkušenostech s bazarovým vybavením jsem na seznam důležitých věcí přidala nakonec jenom jedinou věc, která se týká spolehlivosti. Je super zkoušet bazarové věci, člověk je navíc může časem prodat za podobnou cenu, ale stejně jako ta volnost je důležitý i ten samotný fakt, aby člověka ten stroj nenechal ve štychu. Místo několika bazarových strojů je vhodnější koupit jeden spolehlivý a zaměřit se na fotky a na svoji tvorbu.

Jenže to se líp řekne než udělá. Sama s tím mám zkušeností víc než dost. Líbila se mi myšlenka Ondřeje Neffa. Fotografie je bezedná jáma, která pojme tolik peněz, kolik do ní budete ochotní a schopní nasypat a stejně se bude jevit stejně prázdná jako předtím. U objektivů jsem navíc dospěla do stavu, kdy mám pár oblíbených ohnisek a kdy nějaké zkoušení nebo obměňování pozbývá smysl. Začala jsem být pro celý fotoprůmysl pořádně nudná a nějak mi to vyhovuje.

Minimalismus ve fotografické technice nakonec není tak snadno vymahatelný, protože se tvoření pořád kloubí s nějakou tou emocí a nákupy nové techniky jsou stále nejspolehlivější způsob, jak si emoční koloběh zajišťovat. Najít tu svoji emoci skrz téma nebo svoje fotky nakonec není tak jednoduché a měnit neustále krabičky je jednodušší. Světlo, myšlenka nebo pohled na svět jsou komodity, které se ve fotografickém průmyslu nedají prodat. Můžou se jevit jako nezajímavé a nepodstatné, ale jenom do té doby, dokud se člověk nezačne kutat ve svých fotkách.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.