Zápisky

Bloudím mezi vlastními fotkami

Naprosto věřím tomu, že jsou věci, ke kterým se člověk musí profotit. A myslím, že rozumím tomu, proč má tolik fotografů na poličkách monografie od autorů, kteří netvoří stejný žánr jako oni. Když si člověk chce odpočinout u hezké fotografie, je pokaždé lepší, když mu ty obrázky nepřipomínají jeho práci, a navíc každý jeden člověk nemůže fotit kompletně to samé jako ten druhý. Bez ohledu na to, že oba dva inspirují lidé nebo příroda.

Už dlouho jsem byla ve fázi, kdy jsem na svých fotkách neviděla směr, kterým bych chtěla pokračovat. Ne že by mě focení přestávalo bavit, nebo že bych se cítila tak skvělá. Jednoduše jsem zamrzla na pomezí a možná se zčásti i bála vypustit některou tu oblast, protože co kdyby náhodou něco.

Zvlášť teď. Je konec listopadu, poslední dva měsíce spíš pršelo nebo se objevovala tak ocelová obloha, že se s ní nic udělat nedalo, a jsou to právě tyto časy, kdy si člověk říká, čemu dát přednost, když se už to počasí ukáže. Není špatné trénovat víc žánrů. Každý žánr má jiné světlo, vyžaduje jiné uvažování a není na škodu trénovat víc pohledů. Zákonitě se ale člověk dostane do stavu, kdy bude chtít preferovat určitou inspiraci a bude se věnovat jednomu víc než druhému.

Proč? Protože zjišťuju, že je celkově času dost málo. Zvlášť na rozvíjení několika žánrů najednou. Zhusta se mi stává, že nafotím snímky a po první a druhé prohlídce a úpravě několika oblíbenců se k nim víckrát nedostanu. Zakládala jsem si nový Instagram, procházela jsem svůj archiv, jestli tam nemám nějakou zajímavou neupravenou fotku, a objevilo se jich víc než dost.

Je to taková moje bolest. Nafotím a upravím, ale pak se fotkami už neprobírám a neskládám si dohromady střípky inspirace a ten vizuální jazyk, kterému jsem se chtěla přiblížit a který jsem chtěla vtisknout do obrázků. Mám archiv plný polotovarů, ale už nezjišťuju, co dál s tím a jak to všechno dál zlepšit. Ono tvořit a tvořit je rozdíl a fakt, že něčí obrázky vypadají jako presety z Lightroomu neznamená, že nejsou vydřené a trvaly pět minut.

Stojím před dalším milníkem. Mám v hlavě směr, kterým půjdu. Teď jenom nezabloudit a zaměřit se na světlo, na tvary a na obraz. Ono to nakonec stejně půjde …

2 komentářů

  • Čerf

    Archiv je skvělá zásobárna zajímavých fotek, které fotograf v době pořízení nestihne docenit. Navíc se člověk pořád učí a snaží se zlepšovat, takže se časem dokáže dívat na archivní fotky jinýma očima a potenciál archivu se tak paradoxně může postupně zvětšovat. Já se snažím s archivem pracovat, hledám v něm cíleně fotky na konkrétní témata (např. pro blogové články) a dokonce si při každé výstavě povinně rezervuji jedno místo na “překvapení z archivu”. Ještě se mi nestalo, že bych tam nic příhodného nenašel :-). Držím moc palce a přeju na cestu pevný krok.

    • Andrea V.

      Kolikrát se podaří zachytit dané místo v nějaké naprosto neočekávané situaci. Pak už je jedno, jak stará fotka je – pokud jsou tam podmínky, které se člověku pořádně dlouho nepovede napodobit. Častokrát se jednomu i stane, že zapomene, co v tom archivu vlastně má – to teprv bývá zábavná pouť 😀

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *