Píšu

Bez nálepek

Jsem vděčná za to, že můžu. Že můžu řešit podružnosti jako low buy, svoji tvorbu a co a kam chci vlastně tvořit. Ta první ranní myšlenka na to, jestli stále žije Zelenskyy už nebývá tak neodbytná jako první týden okupace a pomalu se dostávám do stavu, kdy žiju tady a teď a užívám si těch drobností jako hledání otevřených restaurací a procházky s foťákem.

Za poslední dva týdny se moje focení přepnulo z módu „Buduju si ego“ do módu „Potřebuju relax“ . Taky díky tomu, že spíš než výpravy za focením používám foťák jako společnost na svých oblíbených procházkách všude možně a neřeším, jestli se mi budou hodit do feedu nebo jestli mi je bude někdo lajkovat. Je mi to jedno, fotím co se mi zrovna připlete pod nohy a řídím se aktuální náladou. Zbavuju se mentální nálepky „Fotografka“ a vracím se zpátky do krabice s nápisem „Člověk“ .

Nemám v mobilu Facebook, neudržuju si žádnou platformu na nahrávání fotek a tak nějak mi chybí jakákoliv chuť dělat ze sebe influencerku. Škatulka „Člověk“ mi je mnohem milejší. A to byl kdysi v dávné minulosti okamžik, kdy jsem na jeden ze svých někdejších blogů napsala, že vzhledem k tomu, že spousta tehdy známých blogerů končí se psaním, beru to na sebe a chci být tím vzorem já. A ano, myslela jsem to tehdy vážně 😀

Z módu „Světe, tady jsem“ jsem se dostala do stavu, kdy chci jen žít a pečovat o svoji realitu bez toho, že bych vyžadovala fandění zvenčí. A to ještě nejsem tak stará. Fyzicky 33, psychicky tak přibližně 26 (možná ani to ne) . Nemyslím si, že by ze mě mluvila zatrpklost. Jenom skládám dohromady to, jaký život chci vlastně žít a vychází mi úplně jiný obrázek, než jsem si původně myslela.

1 komentář u „Bez nálepek“

  1. Fandím! 🙂 Škatulka „člověk“ je, myslím, ta nejdůležitější, co máme. Ona to i ta válka ukazuje s nebývalou jasností. Snad ještě víc, než to ukázal covid.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.