Fotím

A co bude dál?

Moje zvyky byly až do letošního ledna stejné. Jak s Nikonem, tak potom s Panasonicem. Pořídila jsem si jedno tělo a jeden objektiv, pak jsem se začala poohlížet po tom všem, co ještě nemám, nakoupila jsem si další těla a další objektivy a pak jsem hledala jiný systém – abych si koupila jedno tělo a jeden objektiv a měla klid na focení. Rychle mi došlo, že to tak dlouho nepůjde. Zvlášť když jsem si začala cíleně všímat, kolik různých fotografických systémů mi dokáže mozek naservírovat za jediný den jako vážnou variantu k nákupu. To se dokážu dostat od malého micro four thirds snímače až k full framu a u všeho cítím tu myšlenku, „že budu mít konečně klid na tvoření“ . Až na to, že to začne jedním tělem a jedním objektivem, pokračuje to dalšími nákupy a končí to zase u jednoho těla a jednoho objektivu, abych nemusela přemýšlet a mohla jenom fotit.

Ten low buy rok jsem potřebovala. Abych si dopřála klid na focení a nepřemýšlela o nákupech. Protože co nejlíp udělat, když mě začne chytat nálada na nakupování techniky? Jít ven s tím, co mám. Pršelo, v jedné ruce jsem měla velký deštník a v druhé ruce foťák. Moje X100V už je dešti odolná a nějaká ta kapka ji nerozhází. Ostří od kytek až po scenerie, dá se ovládat jednou rukou, já se můžu soustředit jenom na obrázky a velice rychle zjišťuju, k čemu mi je a proč jsem si ten foťák vybrala.

Učím se vnímat tu tenkou hranu, která vede mezi obhlížením zboží a jeho skutečným nákupem. Učím se vnímat pocity a emoce, které doprovázejí okukování e-shopů. Učím se představovat si, že to zboží skutečně kupuju, a to, že ten další foťák mám je realita. A pozoruju pohnutky, které mi při těch myšlenkách a vizích plavou mozkem. A legrace je, že ty další nákupy ze tří čtvrtin pocitově vnímám spíš jako přítěž. Můj hlavní pohon u nákupu nářadí na focení býval ten, že něco nemám a pak že toho mám příliš a chci systém, který bych bezmyšlenkovitě vzala a šla s ním fotit. Byl to koloběh, který by bez zatažení brzdy nemusel nikdy skončit a nejhorší na tom jsou ty dlouhé roky, než jsem si to uvědomila a dokázala ty postupy popsat.

Mít jeden foťák kapesní s pevným objektivem a jeden foťák na výměnu objektivů se nakonec ukázalo jako ideální řešení. Na to bych nepřišla bez „nucené pauzy“ způsobené low buy rokem. Od začátku roku jsem přemýšlela spíš nad tříděním a nad prodejem přebytečných hraček a teď přichází další fáze.

2 komentáře u „A co bude dál?“

  1. Čerf říká:

    Já mám svou základní sestavu (tělo + základní objektiv) už 9 let, postupně jsem pořídil čtyři další objektivy a tahle kompletní výbava je už pohromadě 5 let beze změny. Ano, pokukuju i po foťáku „do větší kapsy“ s pevným objektivem, ale naštěstí mířím moc vysoko, takže na to nejspíš nikdy nedám dohromady peníze :-).

    1. Andrea Vyor říká:

      No jo – pokud člověk včas zjistí, že z těch všech mašinek padají furt ty samé fotky, tak je ještě relativně dobře 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.