Píšu

Blogování je mrtvé? Nemyslím si

Čtyři blogy a pak jsem ztratila stopu. Že spočítám, kde všude jsem za tu dobu úřadovala. Tuna blogů, spousta grafiky, neustálé překopávání jak tématu, tak vizuálu a touha najít “to správné” a zaměřit se na samotný obsah blogu. Nedokázala jsem si říct “dost” a na jednu stranu to byla fajn doba. Teď procházím staré archivy na Wayback webovkách a nestačím se divit.

Na 3/4 obsahu tak nějak používám Instagram. Aspoň v poslední době. Mám už šestý příspěvek na účtu @scrapbookbyrea – projekt 365. Každý den jedna fotka a pod ní blogy na témata, která mi zrovna rotují v hlavě. Naprosto moderní řešení, ale tak nějak nemám dostatečnou důvěru na to, abych do toho skočila rovnýma nohama.

V aktuálním Reflexu je článek o Tomáši Petráčkovi, kterému smazal Youtube účet Tartarus Cast skrz nevhodný obsah. Článek se věnuje sílící cenzuře, která ovládá Youtube, a říká, že v okamžiku mnoha hodin nahraného obsahu nemůže autor odhadnout, které názory jsou aktuálně vhodné a které už ne. Chválit prezidenta Trumpa, mluvit o Covidu, používat malé náhledovky filmů během tvorby reakčních videí – nic není černobílé, ale jediným čudlíkem vám dokážou smazat nejen spoustu hodin práce, ale i jediný zdroj obživy prakticky jenom kvůli tomu, že má Google jiný názor než vy.

Doménu si koupím a je na mně, co píšu. Pokud to neodporuje platným zákonům a nepřekračuju hranice násilí nebo rasismu. Možná za to zčásti může nostalgie a síla zvyku. Možná za to zčásti může neochota měnit staré zvyky, ale přesunout blog na soukromé sociální sítě má pro mě pořád víc nevýhod než výhod. Zpočátku to bylo fajn, ale po zaškrcení 90% přirozeného dosahu, kdy si musíte platit za to, aby se vaše příspěvky dostaly ke všem odběratelům a poté, co Amerika začíná uvažovat diametrálně jinak než Evropa mám čím dál větší obavy, jestli zvládnu uhlídat podmínky sdílení obsahu, nastavené a vytyčené podle Amerického způsobu myšlení.

Nechce se mi psát “Karmen” místo “Covid” . Nechce se mi platit za to, aby se můj obsah zobrazil více než 10% uživatelů. A přiznejme si to rovnou, nechce se mi trávit čas na místech, kde se cílí na šok a kde vládnou dezinformace a tendenční statusy. Instagram je jako galerie. Na účet @plannyrea sdílím všechny svoje fotky o plánování (hlavně abych nezaspamovala na Facebooku skupinu Planner lovers v České republice) a na účet @scrapbookbyrea fotím všechno, co mi padne do oka. Hlavně proto, abych focení přestala pokládat za raketovou vědu a začala si víc užívat celý proces. S tím, že by se po těch 365 fotkách mohlo ukázat, co mě nejvíc baví fotit a co si nejvíc užívám.

Tentokrát mám víc rozumu. Neslibuju nic, ten rok je ještě dlouhá doba. Jen vím, že se sociální sítě řítí někam, kde já být nechci. S radostí je použiju ke svým vlastním účelům a odnesu si z nich závěry, které mi pomohou, ale web mazat neplánuju.

5 komentářů u „Blogování je mrtvé? Nemyslím si“

  1. Kája říká:

    Nám blogy vydrží už navždy. 😉

  2. Eliss říká:

    To s cenzurováním obsahu nejen na YouTube, ale hlavně třeba i na Facebooku je smutné. Jako by opravdu jen jeden jediný názor byl ten správný, a zbytek je nepřípustný. Ještě že alespoň na svých webovkách si člověk může zatím psát, co chce 🙂

    1. Andrea V. říká:

      Jo, free blogovací služby nejsou tolik v kurzu, tak je to obchází. I když, Blogspot taky vlastní Google

  3. Všeobecně vzato mi sociální sítě připadají jako čím dál větší zlo a nějak se mi nedaří na nich najít nějaká skutečná pozitiva. Buď se zpolitizují a začnou rozdělovat a radikalizovat všechny části společenského spektra, nebo způsobují kvůli záplavě naaranžovaných polopravd alespoň pořádné úzkosti a deprese. Tím neříkám, že blogy tak nemůžou částečně dopadnout taky, ale přece jen to s nimi není tak zlé a rozhodně nejsou tak programově návykové. Tedy blogování zdar! 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *