Nevím, jestli se tomu říká vývoj, nebo jenom jednoduše člověk ztrácí nit sám k sobě pod nánosem každodenního stresu a „dospěláckých“ povinností. Vím o sobě, že jsem dřív dost četla knížky. Měla jsem průkazku do knihovny a využívala jsem možnost půjčovat si čtivo. Časem jsem do knihovny chodit přestala a časem jsem přestala i číst. Poslední dva roky jsem si všímala zvýšeného pnutí ke snění a ovládat to šlo jenom ztuha. Pak jsem otevřela po dlouhé době na čtení něco jiného než seberozvoj, ponořila jsem se do čtení a zjistila jsem, že právě knížky jsou můj způsob, jak můžu korigovat, ovládat a regulovat svůj daydreaming.

Když jsem někdy v roce 2011 vybírala foťák, byly na výběr zrcadlovky Canon nebo Nikon a bezzrcátkový segment byl v plenkách. Časem se to změnilo a já jsem si začala hrát se všemi těmi menšími a lehčími systémy. Furt jsem měla pocit, že mi něco schází a doplňovala a obměňovala jsem arzenál, až jsem se dostala do fáze, kdy mám dost vyzkoušeno a můžu s jistotou říct, že jsem se všemi těmi aparáty nosila plus mínus podobné fotky bez ohledu na to, co za značku jsem zrovna měla v ruce.

Je to pátý měsíc v kuse, co se věnuju svým financím. A je to první měsíc vůbec, co eviduju všechno to, co se mi honí hlavou ohledně nářadí na focení a co jsem neměla chuť foťáky a objektivy měnit. Netvrdím, že by nebyla lákadla nebo motivace. Jenom v sobě cítím brzdu. Vlastně dvě: nechce se mi čerpat ze spořicího účtu a nechce se mi řešit a prodávat technika, kterou mám doma. Kdybych měla pořídit všechny foťáky a objektivy, které se mi v květnu mihly v hlavě, mám doma techniku za 300 000 Kč jistě. Pojala jsem to jako výzvu: sledovat, co se mi líhne v hlavě a srovnávat to s tím, co se mi v hlavě líhlo pár týdnů zpátky.