V sobotu jsem byla venku a nějak jsem zakotvila u teleobjektivu. Delší dobu fotím tak, že vybírám motiv, který mě zrovna zajímá, i když to je jedno focení příroda, jedno focení železniční most a jedno focení zase město. Dlouho jsem se snažila omezovat a řešit, jaký fotograf vlastně budu, až jsem zapomněla fotit. Tak si to teď vynahrazuju a místo určování co vlastně budu fotit raději rovnou fotím.

Co bych dělala, kdybych mohla úplně všechno? A co bych fotila a kde, kdybych si mohla vybrat naprosto beze strachu? Začala jsem zlehka tou druhou půlkou dotazu a minulý týden jsem jela fotit do Bzence. Tam si mě našly přírodní motivy a velice šikovně udělaný zámecký park. Matně jsem si ho pamatovala z návštěvy někdy čtyři roky zpátky a od té doby jsem tam nebyla.

Už minulý měsíc se mi honily hlavou představy o tom, co nového si pořídím na focení. A stálo to za to. Od Sony A7C jsem se dostala přes Olympus EM5 mark III až po Nikon Z a to všechno během několika mála dní. V květnu mi Vesmír přiložil další level: po velice dlouhé době jsem byla fotit „reportáž“ a na můj vkus jsem přinesla víc neostrých fotek, než bývá mým zvykem.

Moje zvyky byly až do letošního ledna stejné. Jak s Nikonem, tak potom s Panasonicem. Pořídila jsem si jedno tělo a jeden objektiv, pak jsem se začala poohlížet po tom všem, co ještě nemám, nakoupila jsem si další těla a další objektivy a pak jsem hledala jiný systém – abych si koupila jedno tělo a jeden objektiv a měla klid na focení. Rychle mi došlo, že to tak dlouho nepůjde. Zvlášť když jsem si začala cíleně všímat, kolik různých fotografických systémů mi dokáže mozek naservírovat za jediný den jako vážnou variantu k nákupu. To se dokážu dostat od malého micro four thirds snímače až k full framu a u všeho cítím tu myšlenku, „že budu mít konečně klid na tvoření“ . Až na to, že to začne jedním tělem a jedním objektivem, pokračuje to dalšími nákupy a končí to zase u jednoho těla a jednoho objektivu, abych nemusela přemýšlet a mohla jenom fotit.